O staré pušce II. část

3. června 2016 v 22:42 | Fanda :-) Tylšar |  Veršované pohádky
O staré pušce - II. část
================

XII

Každého, kdo něco měl,
alespoň maličké jmění,
pokud černým lesem šel,
čekalo ho přepadení…
Loupežníci loupili,
co získali, propili,
projedli a v kostky hráli,
o zítřek se nestarali…
Ale synek jiný byl,
než ta banda, vem ji ďas,
proto si za krátký čas
slušný obnos našetřil.
Proč by tedy loupil dál?
Bohatý muž se z něj stal…


XIII

V hlavním městě koupil šaty
a pár mladíků si najal.
V lesích za městskými vraty
o bezpečnost se teď staral.
Jeho lidé doprovází,
ochraňují od nesnází
kupce i poštovní vozy,
které cenný náklad vozí,
před lupiči v černém lese,
kteří byli stále stejní…
A tak puškou policejní,
před kterou se lupič třese,
z lupičské zbraně se stala.
Mnoho peněz vydělala…


XIV

Úspěšné to bylo dílo,
dobrá práce mnohé změní.
Na cestách bezpečno bylo
a synek měl velké jmění…
Byl už uznávaný pán,
když vymyslel další plán.
Ze skladu svou pušku vzal,
na cestu se k otci dal.
Ten ho málem nepoznal.
Vždyť už dávno syna nemá,
to ta puška zatracená…
Najednou pán před ním stál.
Známou pušku v rukou má,
známým hlasem povídá:


XV

"Tatínku, já nesu vám
zpět tu pušku proklatou.
Přinesla mi vše, co mám,
i když cestou klikatou…
Tahle dobrá puška stará
velké bohatství mi dala…
Teď jen jediné bych chtěl.
Abyste do města šel
a tam se mnou dlouho žil.
Bez bídy a bez starostí,
těch jste si už užil dosti…"
Otec smyslům nevěřil.
Přesto sbalil si pár věcí.
Jak jinak? Souhlasil přeci…


XVI

Od syna si pušku vzal,
pak vložil ji do látky jemné.
Pečlivě ji uschoval
na půdě do skrýše temné,
aby její hrozná síla
nikomu už neškodila…
Statek navždy opustil,
ve městě se synem žil…
A co se tu stalo dál?
Sousedé si pole vzali,
orali je, osívali.
Jen statek chátral, a tak král
rozhodl v téhle věci,
že ho přiděluje ševci…


XVII

Chudý švec a jeho žena
na statku teď hospodaří.
On o práci nouzi nemá,
boty šije, ona vaří.
Milují se a čas letí,
mají spolu spoustu dětí.
Zná je celé okolí,
lidé z kopců, z údolí
mají boty vyspravené…
A na sedláka starého
a na pána, syna jeho,
nikdo si už nevzpomene…
Jenom jedna puška stará
by vše ráda zpátky vzala…


XVIII

Vůbec se jí nelíbilo,
že na ni jen sedá prach.
Tohle jí z osudu zbylo?
Ani pavouk nemá strach
a s rodinou v hlavni žije,
rez do ní své dílo ryje…
Ač beznadějné se to zdálo,
po zimě, když přišlo jaro,
rozhodl se švec skromně,
že pořádně uklidí,
ať to jako u lidí
vypadá po celém domě.
Každý z rodiny teď řádí,
nosí z půdy harampádí.


XIX

A v tom vynášení smetí
(věřte mi, že ho tam bylo)
jedno ze ševcovic dětí
starou pušku objevilo.
Marušce se krásná zdála,
hned ji otci ukázala.
Ten však moc radosti neměl,
o puškách už svoje věděl…
Podrbal se na čele
(to je známka přemýšlení
o něčem, co snadné není)
a pak zvolal vesele:
"Mám to lidi, jeminánku.
Řešení je na verpánku!"


XX

A byla tam stará bota,
pro kováře opravená.
Vždyť ten dobrák, kovář Ota,
jistě zlatku navíc nemá.
Švec tedy tu pušku vzal
a hlaveň jí uřezal…
Za chvíli syn uhání
s hlavní, taky s botami,
za kovářem Otou domů.
Aby si tu práci dal
a něco z ní udělal,
jednou provždy, u sta hromů,
z toho kusu kovu zlého
něco víc užitečného…


XXI

Mistr kovář dílo znal.
Chvíli řezal, chvíli koval.
Vrtal, brousil, piloval,
občas si i pobrukoval.
A nežli se synek nadál,
kovář mu dal. Co bys hádal?
No tak hádej, povídej!
Nevíš? Tedy pravdu znej.
Šest píšťalek kovových
v kovářově dlani leží.
Lepší dárek najdeš stěží
pro šest dětí ševcových…
Z pažby se pak koník stal.
Švec ho umně vyřezal…


XXII

Tak nakonec puška stará,
která dřív jen smrt a strach
mezi lidmi rozsévala,
nechala minulost v tmách.
Nyní smích a štěstí dává
a ač se to zřídka stává,
našla svoje poslání.
Když její zvuk kolem zní,
užitek a radost dělá.
To je nejkrásnější věc.
A co říci nakonec,
než bude pohádka celá?
Ač se to nemožné zdá,
kadá věc svůj příběh má…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama