O staré pušce - I. část

3. června 2016 v 22:49 | Fanda :-) Tylšar |  Veršované pohádky
O staré pušce - I. část
================

I

Bylo - nebylo, no, spíše byl
(je to dávno a čas pádí),
statek, v němž švec roky žil,
s půdou plnou harampádí.
A na té půdě, kam prach jen zavítá,
ležela dlouho, za trámem ukrytá,
mezi krámy zahrabaná
stará puška zanedbaná.
Odešel čas její krásy,
rezavá je, zašlá celá,
ale dlouhý život měla.
Zná dobré i špatné časy.
Štěstí víc jí zažít přálo,
než by se na pohled zdálo…


II

Když v továrně ji vyrobili,
netušila, co ji čeká.
Do bedny ji položili,
odváželi do daleka
neznámými cestami
s ostatními puškami.
Napětím se celá chvěla,
co bude dál, nevěděla…
Vojenská puška byla z ní
(měla na to správnou ráži).
Mnoho mladých mužských paží
tisklo si ji k rameni.
A pak večer čistilo,
cídilo a leštilo,


III

až se tmavomodře leskla.
Ona se zas odvděčila
tím, že když už rána třeskla,
spolehlivě zamířila.
A z olova kulka malá
mnoho srdcí provrtala…
Střelec jen spoušť hladí, míří,
kdo tedy smrt vůkol šíří?
Kdo zářezy ostří nože,
kterých stále přibývá,
pažbu pušky zdobívá?
To suď jenom ty sám, Bože…
Dlouho takhle puška žila,
až ji jednou upustila


IV

mrtvá ruka do bláta…
Ležela tam dlouhý čas,
byla celá rezatá,
než ji jiná ruka zas
vzala do hřejivé dlaně…
Ač neměla ráda zbraně,
protože dva syny vzaly,
když své dílo vykonaly…
Byl to sedlák Josef Páral.
Jen s nejmladším synem žil,
z ruky do úst živořil,
o hospodářství se staral…
Do úmoru tady dřeli,
hodně těžký život měli…


V

Sedlák ji chtěl zahodit,
neboť nemá pušky rád.
Nechtěl žádnou v domě mít,
syn však začal naléhat.
Že sama nemůže škodit,
že se někdy může hodit.
A tak pušku domů vzal,
do šroubku ji rozebral…
Na druhý den, za rozbřesku,
jelenicí každý díl
opatrně vyčistil
až do kovového lesku…
Na své dílo usmívá se,
puška září v celé kráse…


VI

Jenže špatné byly časy.
Bojem zchudla celá zem.
Válka svou daň vybrala si,
plameny a železem.
I panstvo chtělo své daně,
a věřte, že požehnaně…
Proto celičký čas dřeli,
přesto jenom bídu měli…
Co jim páni nesebrali,
to museli schovat zase,
aby v správném jarním čase
své políčko osívali.
Jen hlad často a ne tiše
zlomyslně zpíval v břiše…


VII

A tak se vám jednou stalo
to, co muselo se stát.
Večer, když už všechno spalo,
synek nešel také spát.
Místo toho potichu
sundal pušku z hřebíku
a do lesa s ní šel.
Poprvé se strachem chvěl,
ale hlad mu sílu dává…
Věděl, že trest hrozí krutý,
pokud bude přistihnutý.
Za pych se tu stíná hlava…
Zbraň, co nikdy nezklamala,
pytláckou puškou se stala…


VIII

Už do lidí nestřílela,
co si hrají na vojáky…
Nyní zvěř na mušce měla,
bažanty a divočáky,
srnce nebo zajíce…
Celé dlouhé měsíce
mu to otec vyčítal,
o malér jen málo stál.
Moc se mu to nelíbilo…
Co však mohl udělat?
Rozumu silnější hlad,
a řešení blízko bylo…
Vše se hodně snadné zdálo,
až se jednoho dne stalo,


IX

to, co nemělo se stát.
Z pušky zrádný výstřel vyšel.
K vraždě synka dohnal hlad,
strachem bledý domů přišel…
V lese nachytal ho hajný,
panský člověk, nepoddajný…
Ruka, co se strachem chvěla,
prst na spoušti právě měla.
A tak puška znalá díla
svoji práci vykonala,
nejlépe, jak sama znala,
žhavou kulku vystřelila.
A jak bylo jejím zvykem,
smrt poslala za lesníkem…


X

Sedlák velmi dobře věděl,
co to pro ně znamená.
S hlavou v dlaních smutně seděl.
Duše jeho znavená
věděla, že šibenice
čeká na něj, a tak více
a na nic už nečekal.
Trochu jídla synu dal…
A pak už ho slova ženou
bez dlouhého rozloučení,
s nadějí, že osud změní,
i s tou puškou zatracenou.
Pryč do světa širého,
doma už nic dobrého


XI

stejně na něj nečeká…
A tak synek bloudil krajem.
Jeho cesta daleká
vedla poli, lesy, hájem…
Až se jednou v hustém lese
hlasitý smích kolem nese.
Bystrý synek poznal vmžiku,
že je to smích loupežníků…
Tak se přidal k jejich práci
a loupežníkem se stal.
Denně s bandou přepadal
kupce, co se domů vrací,
šlechtice a dvořany,
i zámožné formany…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama