Červen 2016

Nekonečný příběh

27. června 2016 v 21:38 | Fanda :-) Tylšar |  Verše

Nekonečný příběh
===============

Nekonečné jsou lány lidských emocí,
když slunečního kruhu smích
odráží se v kolejích
a touhy šroubů bezbožných
slyší jen mlha tonoucí.

Nekonečné jsou cesty lidských přání,
rovnice drah, co v cíl se promění
rychlostí světla v lánech koření,
hlavolam, co nemá řešení…
Nekonečný je příběh cestování.


The Winter Travel by Train

27. června 2016 v 21:27 | Fanda :-) Tylšar |  In English

The Winter Travel by Train
======================

The film frames of the lanscape run beyond the windows swiftly away.
Rough cries of an ice-cold night!
From a leak in the sky, it snows and snows.
The dead body of the landscape will the wolves eat until the bones...

The film frames of the landscape run beyond the windows swiftly away.
A pleasant fairy-tale of the genius loci.
The warmth caresses the man's skin.
The twilight is the foretaste of an upcoming unusual night...

A blue angel watches over your way.
The wingless wheels roll.
The bundles of rails know their aim.

They pulsate with the bigbeat of the traffic veins.
The composition of the contradiction lulls you.
And the further stories continue to run beyond the windows away.

(Translation: Jiří Sláma)

Original text in Czech language you can find here.

Lásko

17. června 2016 v 21:29 | Fanfa :-) Tylšar |  Verše
Lásko
====

Svléknu tě, lásko,
pomaličku.
Jako když podzim zlatem čistí
větve, a potom svléká listí.
Jak slzy k zemi padají.

Zapiš si, lásko,
do deníčku.
Že jenom blázen mocí soudí
prsty, co pouští těla bloudí.
Oázu vlhkou hledají.

Zastav se, lásko,
na chviličku.
Osud je lehkovážné psaní.
Napsal-li, myslel milování.
Jen bláhoví se hádají.

Die Winterreise im Zug

11. června 2016 v 9:01 | Fanda :-) Tylšar |  In Deutsch

Die Winterreise im Zug
=================

(übersetzung Jiří Sláma)


Die Filmfelder laufen hinter den Fenstern vorbei.
Die rauen Schreie einer eiskalten Macht!
Von einer Loche auf dem Firmament schneit es und schneit es.
Die Leiche der Landschaft werden die Wölfe bis auf den Knochen fressen...

Die Filmfelder der Landschaft laufen hinter den Fenstern vorbei.
Ein geschmeidiges Märchen des Genius loci.
Die Wärme streichelt einem angenehm die Haut.
Die Halbdunkelheit ist der Vorgeschmack einer ungewöhnlichen Nacht...

Ein bläulicher Engel beschützt deinen Weg.
Ohne Flügel fliegen die Räder.
Die Bündel der Gleise kennen ihr Ziel.

Sie pulsieren mit dem Bigbeat der Verkehrsvenen.
Die Komposition des Gegensatzes wiegt dich in den Schlaf ein.
Und weitere Geschichten laufen hinter den Fenstern vorbei.

Original-text in tschechischer Sprache finden Sie hier.



Zimní jízda vlakem

11. června 2016 v 8:56 | Fanda :-) Tylšar |  Verše
Zimní jízda vlakem
==============

Filmová políčka za okny běží.
Nevlídné výkřiky ledové moci!
Z trhliny na nebi sněží a sněží.
Mršinu krajiny okoušou vlci…

Filmová políčka za okny běží.
Přítulná pohoda genia loci.
Teplo ti příjemně pokožku čeří.
Přítmí je předzvěstí nevšední noci…

Modravý anděl tvou cestu střeží.
Bez křídel letící železná kola.
Spletence kolejí znají svůj cíl.

Pulzují bigbítem dopravních žil.
Ta skladba rozporu k spánku tě zdolá.
A další příběhy za okny běží…

Vyznání

9. června 2016 v 23:45 | Fanda :-) Tylšar |  Verše z počátků

Vyznání
=======

Jsi nádherná, má lásko něžná,
krása tvoje není běžná…
Kdo viděl křivky tvého těla,
ví, proč hlavu ztrácím zcela…

Tvá šíje, ňadra, pas či boky,
jako by malíř maloval…
Dívat se na ně můžu roky,
přesto mě budou lákat dál…

Tvé oči jsou jako kytičky,
rty jak jahodová pěna…
V těch očích září ohníčky
a ve rtech se skrývá žena…

Jemnější než plátky růže,
královny zahradních květů…
Je jemný dotek tvojí kůže,
mrazivý závan jiných světů…

A pro polibky nemám slova,
když naše rty se v jedno spojí…
Tou sílou unášen jsem znova
a vnímám pouze vůni tvoji…

A když i naše těla splynou,
v propletenci se začneš smát…
Já vím, že ženu žádnou jinou
už nikdy nechci milovat…

O staré pušce - I. část

3. června 2016 v 22:49 | Fanda :-) Tylšar |  Veršované pohádky
O staré pušce - I. část
================

I

Bylo - nebylo, no, spíše byl
(je to dávno a čas pádí),
statek, v němž švec roky žil,
s půdou plnou harampádí.
A na té půdě, kam prach jen zavítá,
ležela dlouho, za trámem ukrytá,
mezi krámy zahrabaná
stará puška zanedbaná.
Odešel čas její krásy,
rezavá je, zašlá celá,
ale dlouhý život měla.
Zná dobré i špatné časy.
Štěstí víc jí zažít přálo,
než by se na pohled zdálo…


II

Když v továrně ji vyrobili,
netušila, co ji čeká.
Do bedny ji položili,
odváželi do daleka
neznámými cestami
s ostatními puškami.
Napětím se celá chvěla,
co bude dál, nevěděla…
Vojenská puška byla z ní
(měla na to správnou ráži).
Mnoho mladých mužských paží
tisklo si ji k rameni.
A pak večer čistilo,
cídilo a leštilo,


III

až se tmavomodře leskla.
Ona se zas odvděčila
tím, že když už rána třeskla,
spolehlivě zamířila.
A z olova kulka malá
mnoho srdcí provrtala…
Střelec jen spoušť hladí, míří,
kdo tedy smrt vůkol šíří?
Kdo zářezy ostří nože,
kterých stále přibývá,
pažbu pušky zdobívá?
To suď jenom ty sám, Bože…
Dlouho takhle puška žila,
až ji jednou upustila


IV

mrtvá ruka do bláta…
Ležela tam dlouhý čas,
byla celá rezatá,
než ji jiná ruka zas
vzala do hřejivé dlaně…
Ač neměla ráda zbraně,
protože dva syny vzaly,
když své dílo vykonaly…
Byl to sedlák Josef Páral.
Jen s nejmladším synem žil,
z ruky do úst živořil,
o hospodářství se staral…
Do úmoru tady dřeli,
hodně těžký život měli…


V

Sedlák ji chtěl zahodit,
neboť nemá pušky rád.
Nechtěl žádnou v domě mít,
syn však začal naléhat.
Že sama nemůže škodit,
že se někdy může hodit.
A tak pušku domů vzal,
do šroubku ji rozebral…
Na druhý den, za rozbřesku,
jelenicí každý díl
opatrně vyčistil
až do kovového lesku…
Na své dílo usmívá se,
puška září v celé kráse…


VI

Jenže špatné byly časy.
Bojem zchudla celá zem.
Válka svou daň vybrala si,
plameny a železem.
I panstvo chtělo své daně,
a věřte, že požehnaně…
Proto celičký čas dřeli,
přesto jenom bídu měli…
Co jim páni nesebrali,
to museli schovat zase,
aby v správném jarním čase
své políčko osívali.
Jen hlad často a ne tiše
zlomyslně zpíval v břiše…


VII

A tak se vám jednou stalo
to, co muselo se stát.
Večer, když už všechno spalo,
synek nešel také spát.
Místo toho potichu
sundal pušku z hřebíku
a do lesa s ní šel.
Poprvé se strachem chvěl,
ale hlad mu sílu dává…
Věděl, že trest hrozí krutý,
pokud bude přistihnutý.
Za pych se tu stíná hlava…
Zbraň, co nikdy nezklamala,
pytláckou puškou se stala…


VIII

Už do lidí nestřílela,
co si hrají na vojáky…
Nyní zvěř na mušce měla,
bažanty a divočáky,
srnce nebo zajíce…
Celé dlouhé měsíce
mu to otec vyčítal,
o malér jen málo stál.
Moc se mu to nelíbilo…
Co však mohl udělat?
Rozumu silnější hlad,
a řešení blízko bylo…
Vše se hodně snadné zdálo,
až se jednoho dne stalo,


IX

to, co nemělo se stát.
Z pušky zrádný výstřel vyšel.
K vraždě synka dohnal hlad,
strachem bledý domů přišel…
V lese nachytal ho hajný,
panský člověk, nepoddajný…
Ruka, co se strachem chvěla,
prst na spoušti právě měla.
A tak puška znalá díla
svoji práci vykonala,
nejlépe, jak sama znala,
žhavou kulku vystřelila.
A jak bylo jejím zvykem,
smrt poslala za lesníkem…


X

Sedlák velmi dobře věděl,
co to pro ně znamená.
S hlavou v dlaních smutně seděl.
Duše jeho znavená
věděla, že šibenice
čeká na něj, a tak více
a na nic už nečekal.
Trochu jídla synu dal…
A pak už ho slova ženou
bez dlouhého rozloučení,
s nadějí, že osud změní,
i s tou puškou zatracenou.
Pryč do světa širého,
doma už nic dobrého


XI

stejně na něj nečeká…
A tak synek bloudil krajem.
Jeho cesta daleká
vedla poli, lesy, hájem…
Až se jednou v hustém lese
hlasitý smích kolem nese.
Bystrý synek poznal vmžiku,
že je to smích loupežníků…
Tak se přidal k jejich práci
a loupežníkem se stal.
Denně s bandou přepadal
kupce, co se domů vrací,
šlechtice a dvořany,
i zámožné formany…

O staré pušce II. část

3. června 2016 v 22:42 | Fanda :-) Tylšar |  Veršované pohádky
O staré pušce - II. část
================

XII

Každého, kdo něco měl,
alespoň maličké jmění,
pokud černým lesem šel,
čekalo ho přepadení…
Loupežníci loupili,
co získali, propili,
projedli a v kostky hráli,
o zítřek se nestarali…
Ale synek jiný byl,
než ta banda, vem ji ďas,
proto si za krátký čas
slušný obnos našetřil.
Proč by tedy loupil dál?
Bohatý muž se z něj stal…


XIII

V hlavním městě koupil šaty
a pár mladíků si najal.
V lesích za městskými vraty
o bezpečnost se teď staral.
Jeho lidé doprovází,
ochraňují od nesnází
kupce i poštovní vozy,
které cenný náklad vozí,
před lupiči v černém lese,
kteří byli stále stejní…
A tak puškou policejní,
před kterou se lupič třese,
z lupičské zbraně se stala.
Mnoho peněz vydělala…


XIV

Úspěšné to bylo dílo,
dobrá práce mnohé změní.
Na cestách bezpečno bylo
a synek měl velké jmění…
Byl už uznávaný pán,
když vymyslel další plán.
Ze skladu svou pušku vzal,
na cestu se k otci dal.
Ten ho málem nepoznal.
Vždyť už dávno syna nemá,
to ta puška zatracená…
Najednou pán před ním stál.
Známou pušku v rukou má,
známým hlasem povídá:


XV

"Tatínku, já nesu vám
zpět tu pušku proklatou.
Přinesla mi vše, co mám,
i když cestou klikatou…
Tahle dobrá puška stará
velké bohatství mi dala…
Teď jen jediné bych chtěl.
Abyste do města šel
a tam se mnou dlouho žil.
Bez bídy a bez starostí,
těch jste si už užil dosti…"
Otec smyslům nevěřil.
Přesto sbalil si pár věcí.
Jak jinak? Souhlasil přeci…


XVI

Od syna si pušku vzal,
pak vložil ji do látky jemné.
Pečlivě ji uschoval
na půdě do skrýše temné,
aby její hrozná síla
nikomu už neškodila…
Statek navždy opustil,
ve městě se synem žil…
A co se tu stalo dál?
Sousedé si pole vzali,
orali je, osívali.
Jen statek chátral, a tak král
rozhodl v téhle věci,
že ho přiděluje ševci…


XVII

Chudý švec a jeho žena
na statku teď hospodaří.
On o práci nouzi nemá,
boty šije, ona vaří.
Milují se a čas letí,
mají spolu spoustu dětí.
Zná je celé okolí,
lidé z kopců, z údolí
mají boty vyspravené…
A na sedláka starého
a na pána, syna jeho,
nikdo si už nevzpomene…
Jenom jedna puška stará
by vše ráda zpátky vzala…


XVIII

Vůbec se jí nelíbilo,
že na ni jen sedá prach.
Tohle jí z osudu zbylo?
Ani pavouk nemá strach
a s rodinou v hlavni žije,
rez do ní své dílo ryje…
Ač beznadějné se to zdálo,
po zimě, když přišlo jaro,
rozhodl se švec skromně,
že pořádně uklidí,
ať to jako u lidí
vypadá po celém domě.
Každý z rodiny teď řádí,
nosí z půdy harampádí.


XIX

A v tom vynášení smetí
(věřte mi, že ho tam bylo)
jedno ze ševcovic dětí
starou pušku objevilo.
Marušce se krásná zdála,
hned ji otci ukázala.
Ten však moc radosti neměl,
o puškách už svoje věděl…
Podrbal se na čele
(to je známka přemýšlení
o něčem, co snadné není)
a pak zvolal vesele:
"Mám to lidi, jeminánku.
Řešení je na verpánku!"


XX

A byla tam stará bota,
pro kováře opravená.
Vždyť ten dobrák, kovář Ota,
jistě zlatku navíc nemá.
Švec tedy tu pušku vzal
a hlaveň jí uřezal…
Za chvíli syn uhání
s hlavní, taky s botami,
za kovářem Otou domů.
Aby si tu práci dal
a něco z ní udělal,
jednou provždy, u sta hromů,
z toho kusu kovu zlého
něco víc užitečného…


XXI

Mistr kovář dílo znal.
Chvíli řezal, chvíli koval.
Vrtal, brousil, piloval,
občas si i pobrukoval.
A nežli se synek nadál,
kovář mu dal. Co bys hádal?
No tak hádej, povídej!
Nevíš? Tedy pravdu znej.
Šest píšťalek kovových
v kovářově dlani leží.
Lepší dárek najdeš stěží
pro šest dětí ševcových…
Z pažby se pak koník stal.
Švec ho umně vyřezal…


XXII

Tak nakonec puška stará,
která dřív jen smrt a strach
mezi lidmi rozsévala,
nechala minulost v tmách.
Nyní smích a štěstí dává
a ač se to zřídka stává,
našla svoje poslání.
Když její zvuk kolem zní,
užitek a radost dělá.
To je nejkrásnější věc.
A co říci nakonec,
než bude pohádka celá?
Ač se to nemožné zdá,
kadá věc svůj příběh má…